Je čtvrtek večer a já mám naplánovaný hovor s Richardem Durandem, který vystoupil na Trancextasy v klubu EXIT v sobotu 23.11. Začínám být trochu nervózní, přece jenom nevolám s DJs každý den, že ano? Pojďme se však vrátit pár dní zpět k tomu, jak to všechno vzniklo…
Kamarád z týmu Trancextasy mě před 2 týdny požádal, zda bych se mohl o Richarda postarat během jejich akce – taková ta klasika, vyzvednout DJe na hotelu, ukázat mu, kde si může nechat věci, zajistit mu občerstvení atp. S radostí jsem jeho nabídku přijal. S kolegy jsme na Richarda nachystali pár otázek pro běžný rozhovor před akcí a těšili se na akci.
Během soboty, kdy se Trancextasy konala, jsem si užíval sety od MaxRevenge a Re-Mindera. Carl Reinse jsem už nestihl, protože bylo na čase jít pro Richarda. Při oblékání bundy se mě ještě kamarádka ptala: „Kam jdeš?“ s nadsázkou jsem odpověděl: „Na lepší…“ Následovala její odpověď: „Tak to by mě teda zajímalo, co v tuto chvíli může být lepšího.“ „Uvidíš…“ odvětil jsem a zamířil směr hotel. Cestou jsem přemýšlel o tématech, o kterých bychom se s Richardem mohli pobavit. Řekl bych, že jsem byl docela klidný, každopádně, cítil jsem velkou zodpovědnost. Při cestě jsem potkal Kristy Jay a její přátele. Chvilku jsme pokecali. Blížil se však čas vyzvednutí, pokračoval jsem tedy na hotel. V hotelu, jehož jméno nesmím vyslovit, jsem si sedl v lobby a čekal. Po pár minutách cinknul výtah a moje tepovka vystřelila. Z výtahu vyšel Richard. Pozdravili jsme se a nabídnul jsem mu místo k sezení, než se trochu aklimatizuje. Evidentně zrovna vylezl z postele. Proběhla krátká krátká řeč a Richard podepsal nějaká CDčka. Nedalo mi to, musel jsem se Richarda zeptat na dříve zmíněný rozhovor. Údajně žádný neobdržel, dal mi ale nabídku, která se neodmítá – „Klidně mi zavolej v úterý večer. Bude to lepší jak pro mě – budu se moci lépe vyjádřit – tak i pro tebe. Nedělám psaná interview moc často. Nepřijdou mi tak zábavná. Když si zavoláme, budeš moct sepsat vlastní příběh a lépe zjistíš moje názory.“
/O přesně 60 hodin později/
Deset minut před hovorem kontroluji, zda vše funguje. Zároveň žádám spolubydlícího, jestli by mohl každých 5–10 minut zkontrolovat hrách, který se mi vařil na plotně (měl jsem zaděláno na hrachovou polévku), abych jej nepřipálil a my nevyhořeli. Pět minut před hovorem se naposledy povzbuzuju slovy: „Tak pojď na to!“ a vytáčím Richardovo číslo. Odpovídá během několika málo vteřin, pozitivně naladěn, až mě to zaskočí a trochu se zakoktám. Jakmile mám Richardův souhlas s nahráváním hovoru, vykopávám první otázku.
Samozřejmě, ta se nemohla týkat ničeho jiného než navázání na akci v EXITu. „Bylo to super. Pěkný, malý klubík s velmi intenzivním publikem. Všichni si můj set užívali. Doufám, že se budu moci někdy vrátit a zahrát déle, třeba 3 hodiny.“ Richardova odpověď mě navedla na otázku, zda preferuje spíše kluby, nebo festivaly. Než odpověděl, zasmál se – aby ne, podobnou otázku dostávají DJs poměrně často, ale tak nějak jsem cítil, že Richard bude asi preferovat klub. „Nezáleží, pro kolik lidí hraješ. Teda vlastně, pokud je jich méně než, řekněme 50, není to taková sranda…“ Po chvíli se však opravil: „Vlastně, hrál jsem set pro kamarády v obýváku a byla to skvělá párty. Takže to vždy záleží na lidech.“
Dělat rozhovor s Richardem pro mě bylo dosti symbolické. Potkal jsem se s ním totiž už na CityFestu 2018. Tenkrát jsem se s jeho přítelkyní bavil o Burning Manovi [BM]. Podle mě je BM fascinující festival. Věděl jsem, že Richard jej již několikrát navštívil, v roce 2014 dokonce jako ‚Cpt. Jack Richard Sparrow‘.
Zdroj: Facebook Richarda Duranda
Poznali byste ho?
Zajímalo mě tedy, co jej tam tak táhne. „Burning Man je skvělý festival. Nevěděl jsem, co od něj čekat, ale byla paráda být tam s přítelkyní. Je to životní zážitek. Byli jsme na Burning Manovi již 3x a pokaždé to bylo jiné – 70 tisíc lidí v poušti… Je to trochu hardcore, protože jsou to 2 týdny v poušti a musíš se postarat o všechno. Ale nakonec, je to super festival se spoustou hudby, DJs, avšak co je podstatnější, uměním, komunitou a staviteli jednotlivých kempů. Staví město několik měsíců, a za pár týdnů je pryč. Je to skvělé.“ Během přípravy na rozhovor jsem zjistil, že Richard na BM ještě oficiálně nevystupoval, ale prozradil mi, že hrál ve svém kempu. To musel být zážitek! Samozřejmě, pokud by dostal nabídku hrát na BM oficiálně, byly by to dle jeho slov ‚opravdu pěkné prázdniny‘.
Když Richard použil slovo ‚komunita‘ v souvislosti s BM, okamžitě mi v hlavě cinkla další otázka: „Co podle tebe (z pohledu DJe) lidi přitahuje na trance akcích? Jaká je ta hlavní přidaná hodnota, proč na ně chodí?“ Všichni totiž víme, že dostat lidi na trance akci, která nemá jméno, je v Českých končinách poměrně složité, i když má akce nadupaný lineup. „Podle mě to není jen o tom zabookovat velké jméno jako je Tiësto nebo Armin van Buuren. Někdy je to o umění, jídle, atp. Někdy je důležitá krásná stage, někdy zase hlasitá muzika. Jde o kompletní balíček. Není to jen o DJs. Například v Holandsku máme hromadu festivalů, kde to o nás [DJs] vůbec není. Občas tam jsou trhy, takže můžeš nakupovat/prodávat různé věci. Pro mě je tedy poměrně těžké odpovědět na to, co funguje a co ne. Vše je svým způsobem důležité.“ Po krátké výměně názorů Richard ještě dodal: „I pokud budu mít nápad na skvělý festival, a týden před/po mém termínu se bude konat nějaký větší, jsem v prdeli.“ A tohle je podle mě jeden z problémů, který můžeme pozorovat u nás v ČR. Máme tu desítky klubovek, několik festivalů a pro lidi je občas těžké rozhodnout se, kde utratí své peníze. Např. v dříve zmíněném Holandsku mají dle Richardových slov lidé štěstí – mají dobré vzdělání, vydělávají slušné peníze a mohou si tak dovolit navštívit více festivalů.
Dalším tématem, o kterém jsem se chtěl pobavit, byla samozřejmě Richardova produkce. Richard vydal desítky tracků, ale z poslední doby si budete pamatovat hlavně The Air I Breathe [Tune of the Year 2018] a Save You [2019]. Byl jsem zvědavý, zda se vydáním těchto tracků něco změnilo (jako např. počet bookingů). Ačkoliv Richardova značka sílila postupně, potvrdil, že začal více vystupovat a více lidí s ním začalo chtít spolupracovat na kolaboracích, remixech atp. Jak ale později dodal: „Je to jen jeden track, jedno ocenění. Tento rok budou další ocenění. Každý rok musíš začít znova. Pomohlo mi to a jsem za to vděčný, ale musíš si uvědomit, že nemůžeš přestat produkovat a říkat si ‚A teď 10 let nemusím nic dělat.‘ Pořád musíš makat.“
Pokračovali tématem sociálních sítí a peněz, protože dnešní doba je rychlá a fanoušci si žádají nové tracky, hudbu, vystoupení… Což na DJs tvoří tlak (o něm ale až v závěru). Richard mě však přesvědčil, že na těch sociálních sítích přece jen něco je (asi jste vycítili, že paradoxně nejsem jejich velkým fanouškem). „Upřímně, pro propagaci The Air I Breathe jsem neudělal vůbec nic. A letos k propagaci svých tracků pro Tune of The Year zaujmu stejný postoj. Pokud lidi chtějí hlasovat pro můj track, vědí, kde ho najít a jak pro něj hlasovat. Nedává mi smysl prosit o hlasy spousty lidí a získat od nich např. 10 % hlasů.“ Dále dodal: „Nevěřil jsem, že bych mohl se svým trackem zvítězit, no a potom jsem vyhrál.“ Zároveň jsme se také shodli na tom, že pravděpodobně žádný z vítězných tracků TOTY nebyl zvolen kvůli placené propagaci (situace je jiná s anketou DJ Mag). Můžeme tedy říci, že peníze vám z vašeho tracku Tune of the Year neudělají.
Musím k vám být upřímný, byl jsem v průběhu rozhovoru nervózní. Ačkoliv nervozita postupem času opadala, nebyl jsem úplně v komfortní zóně – a to je dobře! Je tu obrovský prostor pro zlepšení. Dotázal jsem se Richarda, jestli se mu některé tracky omrzí, když je hraje pořád dokola. „Když lidé chtějí slyšet nějaký track a říkají si o něj, proč jim ho nezahrát? Obzvlášť, když pak vidíš jejich reakce. Samozřejmě, hrál jsem remix Lethal Industry 10 let a ptal se sám sebe, zda tento track musím hrát?“ Myslím, že chápete, kam tímto Richard mířil. Než jsem stihl položit další otázku, signalizoval jsem spolubydlícímu, aby se skočil podívat na to, jak to vypadá v kuchyni. Úplně jsem na ten hrách na plotně zapomněl! „Snad nevyhoříme,“ říkám si a ptám se Richarda, jak vnímá důležitost umístění svých tracků v žebříčcích typu Beatport Top 10 atp. „Je to možná zábavné mít track na prvním místě na Beatportu a chlubit se pak kamarádům, ale to je tak všechno. Žádný promotér na světě nebookoje DJs na základě toho, že měli #1 na Beatportu. Žebříčky už nejsou tak důležité, jak byly před 10 lety.“
Touto odpovědí mi Richard přihrál na další otázku. Protože jsem byl zvědavý na jeho pohled na hudební průmysl dnes a před 10 lety. „Hudební průmysl se mění velice rychle, ale to stejné jsem říkal před 10 lety. Víš… Jsem z generace, která hrála na vinyly a pak pálila CDčka. Potom jsme mohli stahovat hudbu přes internet. Těchto větších zlomů je v hudebním průmyslu hned několik a pokaždé si říkáš ‚wow, dříve bylo lepší to, teď zase ono‘. Pozitivní věcí je, že dnes stačí kliknout na jedno tlačítko a tvoji fanoušci mohou slyšet, co jsi ten den udělal ve studiu. Je to skvělé. Mohu nahrát track na Facebook, Soundcloud,… Nepotřebuji to hned prodávat a fanoušci mohou slyšet, na čem jsem ten den pracoval. Internet a dnešní doba přináší spoustu pozitiv (i negativ)…“ Závěrem ještě dodal z mého pohledu ‚životní moudro‘:
„Všechno se mění a ty se s tím musíš vypořádat.“
– Richard Durand
Čas plynul jako voda a já měl už jen posledních pár minut. Chtěl jsem rozhovor zakončit něčím pozitivnějším, což se nakonec ne tak úplně podařilo. Začal jsem otázkou, jak Richard doplňuje energii, ale dostali jsme se k velmi palčivému, a v dnešní době aktuálnímu tématu. „Je potřeba říct, že nedělám 10 vystoupení za měsíc, takže se necítím unavený. Nevím, jak bych dobíjel baterky, kdybych měl 15 show za měsíc. Pokud se podívám na to, co dnes dělám, myslím, že žiju normální život. Během víkendu vystupuji a během týdne sedím ve studiu, skládám novou hudbu, jdu si zaplavat, zacvičit, vyrazím si s přáteli a přítelkyní. Takže jo, myslím, že žiju běžný život. Pokud hraješ 10–15 show za měsíc, je to extrém a musíš se o sebe hodně dobře starat. Pro mě je tato starost velmi důležitá.“ Mimo záznam jsme se pak bavili o obrovském tlaku, které je na DJs kladen ať už od managementu, promotérů nebo fanoušků samotných. Podle mě se jedná o hodně zajímavé téma, o kterém by se mělo více mluvit. Ale o tom snad až někdy příště.
Bohužel, čas se nachýlil ke konci. Mohli bychom se s Richardem bavit hodiny, ale čas byl limitován. Musím říct, že to byla inspirativní konverzace a jsem vděčný, že jsem mohl být její součástí. „Snad se všechno nahrálo, jak mělo!“ prolétlo mi hlavou ke konci.
Chtěl bych poděkovat Richardovi, že si na mě udělal čas a také týmu Trancextasy, bez kterých by tento rozhovor nevznikl.
Děkuji.
– Peťan
A pro ty z vás, které zajímá, jak dopadla polévka. Podařilo se nám ji připálit…